LYDIA NOREEN GRANGER

Meno a priezvisko: Lydia Noreen Granger

Kasta: Piata

Provincia: Sota

Povolanie: Violoncellistka

Vek: 19

Váha: 58 kg

Výška: 170cm

Meno FC: Jena Goldsack

Charakteristika: Pod neprostupnou vrstvou nevratně zatvrzelého a tvrdohlavého pohledu, kterým vás Lydia pravděpodobně obdaruje, se nenachází nic, co by alespoň matně připomínalo obvyklý stereotyp jejích vrstevníků. Usmívá se jen tehdy, když k tomu má opravdu důvod a přetvářka rozhodně není její šálek kávy. Když se dostanete přes ledovou zeď, kterou se chrání před narušiteli, poznáte, že Lydia je ve skutečnosti poměrně příjemný a energií nabitý člověk. Obvykle mívá dobrou náladu a ráda rozesměje každého, kdo o to stojí. Příliš neholduje záchvěvům depresivního smutku a raději bývá s přáteli, kteří se už o zábavu postarají. Je to holka do nepohody, ale stěžovat si ji na nespravedlnosti, jež se ději ve světe, uslyšíte poměrně často. Má pronikavé modré oči, ve kterých se dá bez rozmyslu ztratit. Vystihují ji nepoddajné kadeře a o něco málo hustší obočí, než mívá valná většina dívek v jejím věku. Příliš se nestará o to, aby na tváři měla od každého líčidla něco. Veškerý svůj čas věnuje spíše čtení, jazykům, hodně špatným spisovatelským paskvilům a hlavně hudbě. Některým lidem se může zdát, že se s violoncellem v ruce už narodila, stejně tak jako s hřebenem místo mikrofonu a darem rozezpívat nejméně půlku rodiny. Ráda si brouká ve sprše, na ulici a když ji to popadne, rozhodně nemá problém v obchodě zatancovat kozáčka. Disciplína je pro ni sprosté slovo, ale jakmile je to potřeba, umí zachovat chladnou hlavu a nepropadnout panice s poměrně pestrým humorem. Nepouští se do přílišných adrenalinových výplodů, protože na to zkrátka nemá koule. Dokáže být přátelská, ale bez rozmyslu si nikoho nepouští příliš k sobě. Paranoidní bývá jen tehdy, pokud před spaním čumí na horor nebo čte knihu, kde se strachem nešetří. Asi ani neví, co by dělala, nebýt její všeochraňující peřiny. Takže pokud vás dnes nepřekvapí, zítra určitě ano. Je to dívka plná nesmyslných představ a myšlenek. Říše snů je pro ni nekonečná fantazie a nikdo nevěří tomu, o čem všem se jí zdá. Je společenská, ale v mezích. Nemusí být mezi lidmi neustále, za což pravděpodobně může spíše nemoc z povolání. Věří na zombie apokalypsu, chce se stát vlkodlakem a rozhodně by nevynechala jedinou příležitost, jak si opatřit bezovou hůlku. A když vás nepřestane bavit, možná si s ní pokecáte i o vážnějších věcech.

Minulosť: Přišla na svět během klidného odpoledne. Ke smůle jejích ostatních sourozenců byla ona právě ta nejmladší, tudíž se jí dostávalo té největší pozornosti, samozřejmě dokud nepřišlo další dítě na svět. A tak skončila v obležení tří sourozenců, dvou starších bratrů a jedné mladší sestry. Naučila se tak všem klučičím záležitostem a nevynechala ani hru na neexistující babu, jednu velkou bitku a každou zimu chodila domů s tričkem nacpaným sněhem. Byli jedna velká a šťastná rodina, dokud jejímu tátovi nezjistili rakovinu. Každý se s jeho smrtí vypořádal vlastním způsobem, většina rodiny truchlila, ale ona ne. Nepřipustila si ztrátu blízkého člověka k srdci, nebo alespoň to nedala najevo. Místo toho se na několik měsíců uzavřela před světem, aby mohla postavit ledové bariéry. Navenek to byla pořád ona. Smrt je nevyhnutelnou součástí života a lítost je pro ni něco, čemu nechce podlehnout. Jako malá holka ráda odbíhala k hudbě a po tátově smrti se jí začala věnovat naplno. Po několik let neustále dřela a trénovala na violoncello, což se později stalo součástí její osobnosti. S matkou, která jako mladá zpívala na ulici, začali budovat menší rodinný podnik. Divadelní rodina přímo na náměstí. Její starší bratří posedlí testosteronem nabitým sportem předváděli různé akrobatické kousky, mladší sestra poutala pozornost svojí roztomilostí, když se pokoušela zahrát naštvanou princeznu na hrášku a ona hrála. Hrála na cello a občas i zpívala, někdy dokonce dostala i menší roli, ve které se mohla pořádně projevit její humorná povaha. A když zrovna dramaticky nevrzala na cello, pilně studovala jazyky. Zpráva o Selekci ji příliš nevyvedla z míry. Do jejího života to neudělalo žádnou obrovskou díru a neviděla důvod, proč by vlastně měla něco takového zkoušet. Jenže když se jí to pořád zarývalo do vědomí, nakonec se přihlásila. Vsadila se s bratry, že až se vrátí, ukáže jim své nové vybrané chování. Tedy pokud ji ovšem vyberou. Jestli vůbec...