TIBERIUS CARLSTON

Meno a priezvisko: Tiberius Carlston

Kasta: Druhá

Provincia: Hudson

Povolanie: Strážca

Vek: 25

Váha: 81 kg

Výška: 188 cm

Meno FC: Paddy Mitchell

Charakteristika: Přestože se občas snaží vypadat vážně a dospěle, stále mu spousta lidí tipuje méně, než mu doopravdy je. Nejspíš za to může jeho nevinná tvář. Ano, možná má v obličeji výrazné hrany lícních kostí a čelisti, ale jsou doplněny o nebesky modrý kukuč velkých očí, které neumí lhát. Dlouhé řasy by mu mohla spousta žen závidět, stejně jako plné rty. Alespoň že nos nenosí nahoru. Do tváře mu často spadají neposedné prameny blond vlasů. Vždycky si je stříhal úplně na krátko, ale teď si je nechal znovu dorůst. Nepočítal s tím, že budou naprosto nezvladatelné, ale momentálně je moc líný na to si je zastřihnout. Stačí to, že se musí holit, přesto někdy na jeho tváři objevíte stín strniště, který mu přidá alespoň nějaký ten rok navíc. Postavou je po otci celkem dost vysoký, i když nikdy nezdědil jeho rozložitost. Vždycky byl spíše hubený a šlachovitý a musel dost cvičit, aby nabral dostatek svalové hmoty, i tak by se ale nedalo mluvit o tom, že je kulturista. Kůže si tvrdohlavě zachovávala světlý odstín po dosti dlouho, ale čím déle je v Angeles, tím spíš získává zlatavý nádech. Nejčastěji ho potkáte v uniformě stráží, ale pokud má volno a rozhodne se vyrazit jen tak po paláci nebo ještě lépe někam ven, najdete ho často oblečeného v teniskách, odrbaných riflích a volném tričku. Co k němu též naprosto neodmyslitelně patří, jsou sluchátka. Při práci má jen drobné peckové, které snadno schová, ale mnohem raději má své kvalitní černé, jeden z moderních výstřelků, které si díky dobře placené práci může dovolit napojit na drobný mp3 přehrávač. Jako první věc k jeho povaze by měl každý vědět, že Ty je jiný. Není to jen kdejaká fráze, opravdu tomu tak je. Už od malička se choval rozdílně, pomaleji chápal, byl uzavřenější a těžko navazoval přátelství, mezilidské vztahy mu nic moc neříkali. Jeho vadou je mírný autismus. Projevuje se odlišným vnímáním skutečností. Ty je velmi přímý, nechápe příliš dvojsmysly a sarkasmus či ironii, občas má problémy i s klasickým humorem. Každý kdo ho zná, se snaží mluvit doslovně. Nelibuje si v složitých intrikách a politice. Na druhou stranu má rád záhady, které může řešit. Vždycky ho uklidní a nadchne, když se mu povede něco vyřešit, splnit nějaký úkol či vymyslet účinnou strategii. Navzdory všemu není hloupý, naučil se lidi podezírat z nepravostí a špatných úmyslů, tomu ho naučil život, a tak není naivní. Rychle se učí nové věci, pokud pro ně najde zápal. Jazyky mu nedělají problémy, i když ho nebaví, ale svůj smysl nalézá v taktice, matematice, fyzice, věcech, které mají smysl a řád. Umění dokáže obdivovat, ale nikdy mu nic moc neříkalo, najít v obrazech a fotkách skrytý smysl mu nejde. Obrovskou výjimku tvoří hudba, jež je částečně jeho smyslem komunikace, proto sám skládá. Občas těžko hledá slova, jen s obtížemi dokáže vyjádřit své emoce, ale hudbou vám vždycky dá najevo, co cítí mnohem lépe než tisícem slov. Hudba ho pohlcuje i uklidňuje zároveň, dává mu šanci srovnat si myšlenky. Proto u sebe nosí sluchátka, jelikož občas, zvlášť v přítomnosti mnoha lidí, se těžko soustředí, hluk a jejich hlasy slévající se dohromady ho matou a občas ho z toho dokonce bolí hlava. Hudba je pro něj lék. Někdy se ztratí v myšlenkách. Mysl většiny lidí je jako přelétavý motýl, létá ze strany na stranu, z květu na květ, pořád někam spěchá. Nechápe, proč jsou lidé jako divoká horská říčka. Jeho mysl je jako pomalý a klidný proud, on v myšlenkách neuhání kupředu. Přestože se zdá jako klidný, milý a ochotný a těžko se věří tomu, že se umí rozčílit, když se tak stane, zaleze často do tělocvičny a několik hodin téměř bez ustání ze sebe vybíjí vztek. Pohyb je další věcí, co ho uklidňuje, zvlášť boj. Má ho v krvi, to nezapře, proudí mu v žilách a probouzí ho. Nikdy se nezamiloval, ani na to nemyslel. Ne, že by necítil touhu, stále je muž a pár románků si zažil. Ženy ale většinou nechápou jeho vnímání světa. Navíc o ně neusiluje. Je pozorný, když si někoho oblíbí, udělá, co mu na očích vidí. Jenže u žen to nikdy není snaha dostat je do postele nebo pokus o navázání vztahu. V tom je možná problém. Možná se pak dívky cítí nechtěné, protože ho jejich nároky matou. Sám jen chce, aby lidé kolem něj byli šťastní, protože plačící a smutní lidé ho vždycky snadno rozhodí. Není to tak, že by netušil, co láska je, jen neví, jak ji najít a jak vlastně poznat, že je zamilovaný. Sám počítá s tím, že jednou bude milovat dívku, která porozumí jeho hudbě.

Minulosť: Narodil se jako prvorozený syn do rodiny slavného generála, který byl za své válečné tažení v Africe dokonce oceněn samotnou královnou. Není divu, že už od malého kluka ho otec učil vojákem. Když však zjistil, že jeho syn není takový, jakého ho očekával, téměř se ho zřekl. Moc s ním nemluvil, ani se o něj nezajímal, většinu lásky získával od své matky a poté i mladší sestry Jocelyn. Otci se však vždy snažil zavděčit alespoň sportovními úspěchy, dokonce se učil šermovat, ale jakmile se narodilo třetí dítě, bratr Alexander, bylo všechno úsilí nadarmo marné. Bratr zdědil všechno, co bylo třeba proto, aby mohl otce následovat a ten se v něm vzhlédl. Ty má však jednu vlastnost, které si málokdo všimne. Nevzdává se. A proto, když byl čas, aby se verbovali noví rekruti, sám se přihlásil na akademii, což nikdo nečekal. Zvládl těžký výcvik, dokonce i ten ve Whites, který mnohé zlomil. Byl víceméně samotář, ale protože se ukázalo, že po otci zdědil bojové schopnosti, nikdo si nedovolil ho šikanovat. Jeho odlišný způsob smýšlení a smysl pro logiku a strategii se ukázaly jako užitečné. Konečně se cítil užitečný a plnohodnotný, mohl být stejně úspěšný jako jeho otec, stejně vážený. A pak přišla ta zničující zpráva. Jeho sestra měla leukémii. Nikoho to tolik nepřekvapilo, z matčiny strany tahle nemoc už v rodině byla a Ty si matně vzpomínal, že jeho babička měla to stejné a uzdravila se. Doufal, že sestra bude dost silná, aby to zvládla taky. Odmítl elitní skupina a zahraniční mise, a vrátil se do své provincie, aby mohl být se sestrou a pracoval jako řadový strážník, hlídat noční klid, řešit nepokoje, nic zvláštního, ale mohl Jos být alespoň nablízku. Ta, přestože měla nejlepší péči, nemoci podlehla. Ty to prožíval těžce, ale svým způsobem, i když věděl, že je to směšné, pořád si to vyčítal. Po práci byl schopný celé hodiny trávit u klavíru anebo v posilovně, potřeboval nepřemýšlet, ale vzpomínky a pocity byly jako neustálý hukot, jeho rodina byla peklo od zhroucené matky po rozčíleného otce a obviňujícího pohledu bratra, který mu němě vyčítal, že nedokáže rodině pomoc a přitom je starší. Nedalo se to snést. Požádal o převelení. Vzhledem k jeho předchozím skvělým výsledkům byli vděční za jeho ohlas zpět do řádné aktivní služby a přidělili ho rovnou do královského paláce v Angeles, jelikož vycestovat ze země nadále odmítal. Bylo to hloupé, ale stále nedokázal být od sestry až tak moc daleko. Ona vždy chtěla cestovat. Cítil by se jako zrádce, kdyby jel bez ní. Ví, že jeho mladší bratr je teď též ve výcviku, dokonce, že mu to jde. Třeba se otec opravdu dočká svého dokonalého syna, protože se zdá jako by na Tye úplně zapomněl. Jen matka mu občas napíše a ptá se ho na život, jak mu je a kdy se vrátí domů. Sem tam jí odpoví, neurčitě, nemůže jí říct, že tu má snad jen jediného přítele a tím je korunní princ, přestože by se mohl chvástat, že je jeho osobním strážcem. A že domů by se nejraději nevrátil nikdy. Raději si nasadí sluchátka a čelí dalšímu dni, snaží se začít od znova, protože navzdory všemu, Ty není ten, který by to jen tak vzdal.