SEBASTIAN LEWIS KINGSLEY

Meno a priezvisko: Sebastian Lewis Kingsley

Kasta: Šiesta

Provincia: Angeles

Povolanie: Záhradník/ Spevák a hráč na elektrickú gitaru v The Symphony of Us

Vek: 24

Váha: 66 kg

Výška: 178cm

Meno FC: Tyler Young

Charakteristika: Sebastian, jinak než tímto jménem byste hocha, který by se vám zřejmě jen velkou náhodou dokázal připlést pod nohy, nenazvali. Jako by to rodiče věděli, jméno, jež mu bylo dáno do vínku, jako by bylo vytvořeno jen pro něj. Delší hnědé vlasy, které se občas zdají být kaštanové anebo snad jako kůra stromů se mu snáší až ke stejně tmavým očím, v nichž se mu často zračí smích a nebo naopak zaujetí a zapálenost pro věc. Jeho jemně sekaná tvář má v sobě stále jakési dětské kouzlo, ale přitom i tak na něm jde vidět, že nejméně dva křížky za sebou má, avšak když se usměje, dá se o tom pochybovat, neboť na svůj úsměv naláká dívky stejně tak dobře jako to dokáže kde jaký malý chlapec. Když už jsme u toho úsměvu, ten obvykle tvaruje ze svých menších, ale přesto mírně plných, vždy růžových rtů. Snad poslední věcí, kterou musím zmínit je to, že často na jeho očích naleznete brýle, které jsou spolu s jeho úsměvem jednou z nejvýraznějších a nejzapamatovatelnějších věcí na jeho tváři. Co se týče jeho povahy vzhledem k tomu, že je ze šesté kasty, moc bohatství a ani pýchy nepobral. Ale on si vystačí s tím, co má, není sice úplně ani skromný ale na druhou stranu ani sebevědomím nepřekypuje. Bojí se často názorů lidí, když s čímkoliv na něm, nebo s čímkoliv, co udělá, nejsou spokojení, nutí se hned zlepšovat, chce dosáhnout zalíbení v jejich očích. Sice mu to na něm naprosto vadí, ale názor ostatních je pro něj něčím nedocenitelným, proto se snaží vždy vše dělat tak, jak ostatní chtějí. Snad proto obvykle potlačuje své nápady a obvykle nebývá tím nejvýraznějším hlasem ve skupině. Raději se podřídí, než aby vedl, i když by to rád zkusil. Avšak i přesto je hodný a ve směs i milý, kdykoliv se s lidmi dá s radostí do řeči a zasměje se, nebo snad i vykouzlí jakési hloupé a ztřeštěné nápady, bez kterých by to nebyl on. Tropit hlouposti, to je jeho i ve třiadvaceti letech. Tohle všechno ale neznamená, že není rád sám. I pro tyto chvilky má slabost. Občas má nálady, kdy je schopný dát vše i za pouhou hodinu samoty. Za hodinu samoty, kdy může přemítat, číst, koukat z okna anebo nejlépe si drnkat na svoji drahou kytaru, či jen tak prozpěvovat. Stejně tak jako má nálady, kdy potřebuje být s lidmi... Rozhodně se ale nebojí si taky ušpinit ruce a dřít, je na to vlastně zvyklý už od mala a vybudovalo to v něm jakousi zdravou ctižádostivost. I ve věcech, které umí, má snahu se stále zlepšovat a touhu být lepší a lepší. Stejně tak jako v práci, kde chce být jen pracovitější a výkonnější, zní to špatně? No rozhodně to ale plní svůj účel a málokdy se mu stane, že dostane za něco vynadáno. Přeskočme ale už všechny nevýrazné povahové rysy a zadívejme se na to, co má Sebastian rád. Jeden by řekl, že vzhledem k jeho práci a kastě to budou květiny a ano... Je to zčásti pravda. Zahradníkem se stal hlavně proto, že ho k tomu vedli jeho rodiče farmáři, ale také protože v květinách viděl něco, co v mnoho lidech ne, upřímnost a krásu, která je nejen venkovní, ale i vnitřní. Krom květiny má velmi rád přírodu obecně, zvířata a stromy. Bezcílné procházky lesy, loukami nebo zkrátka okolím jsou pro něj něco, co ho živí už od malička láskou ke světu. A v neposlední řadě propadl hudbě. Kdo by řekl, že chlapec ze šesté kasty, který nemá po kom toto podědit a nemá šanci se ani prosadit, se do hudby zamiluje. Jeho srdce propadlo hře na kytaru a zpěvu již v útlém věku a on tomu věnoval veškerou vášeň stejně jako je tomu doteď. Není tedy vůbec náhodou, když ho najde prozpěvovat nebo hrát, naopak. Děla to pro něco... Pro svoji vášeň k tomu a snad i pro své tajemství.... Když se seznámil s Elodie, nečekal, že se stane členem její kapely. Chvilky v ní jsou pro něj něčím nepopsatelným, na pódiu jako by ztratil sám sebe a stal se někým jiným, jakoby ho ta hloupá škraboška přenesla do jakéhosi jiného světa. Do světa plného elánu, lásky a hlavně světa beze strachu, kterému jindy na veřejnosti s kytarou propadá... A to je on Sebastian, hoch ze šesté kasty, zahradník a přitom tajemný zpěvák a kytarista, který je naprosto jiný, než druhá část jeho já, přitom ale zároveň tak stejný.

Minulosť: Narodit se do nižší kasty může spousta lidí brát jako smůlu, avšak pro Sebastiana to byla od malička něco jako radostná okolnost. Když se narodil, byl již předposledním a tím pádem i skoro nejmladším v celé rodině. A zatímco jeho nejstarší sestře již táhlo k plnoletosti on si užíval první dětské krůčky vedle svého o deset let staršího bratra a o něco málo starší sestry Annaliese, která je a byla jeho nejmilejší, protože přesně ona pro něj byla tou, se kterou tropil lumpárny. A nakonec semu i ve třech letech narodil poslední bratřík... Miloval bezstarostné vyrůstání na menší farmě svých rodičů. Ostatně koho by nebavilo schovávat se v políčkách obilí, lézt na stromy anebo prohánět ovce. Nikdy jejich rodina neměla dost peněz na to, aby je mohli rozhazovat, ale vzhledem k tomu, že dost věcí si pěstovali sami, nebylo to nijak extra poznat a pořizovali si zkrátka to, na co měli a nic víc. Avšak s nástupem do školy, jako by Sebastiana pouhé prohánění se po pláních omrzelo a začal si sám pro sebe prozpěvovat, tiše si přál kytaru a vlastně ani nevěděl jak, ale v deseti letech ji dostal k vánocům, sice jakousi pochybnou, ale přeci. A děkoval za to, protože bez ní by se nestal tím, kým je. Sám se na ni začal učit a postupem času mu to začalo jít. Každou volnou chvilku ve svém čase věnoval hraní a zpívání. Když ležel na louce, když hlídal ovce, zkrátka vždy když se nudil, hrál. Hrál vše, co mohl a jak jen mohl. Postupem času jak rostl se s kytarou vydával i do ulic města a vydělával si spropitným, rodiče ho i přesto, že to nebylo něco pro něj určené podporovali v tom, co miluje a nechávali ho. Nejednou ale i tak vyvázl z nezákonného hraní s modřinou kolem oka, nebo něčím natlučeným. Nic ho ale neodrazovalo od toho hrát a zpívat dál. V patnácti letech si za našetřené peníze pořídil elektrickou kytaru a to byla jeho první opravdová láska. Stejně jako pro obyčejnou i k této jí zahořel. Prsty mu začaly jezdit po strunách a ani nevěděl jak, začalo mu to jít, opravdu jít. I s ní vyrážel do ulic měst hrát a hrál tak dlouho, dokud si ho jednoho pozdního večera nevšiml jakýsi chlapík. Představil se mu a vysvětlil, že ho Sebastian zaujal. A pak se všechno začalo mlít nehorázně rychle. Ten chlapík ho dostal do výběrového programu na pomoc nižších kast a poslal ho na jednu z nejlepších hudebních konzervatoří v Ilee a to s plným stipendiem. Sebastian nehodlal tu šanci promarnit. První ročník prošel bravurně, nevýslovně se zlepšil ve zpěvu i hraní a vše mu šlo od ruky. Také aby ne, piloval to všechen svůj volný čas, aby nezklamal sebe, aby nezklamal svoji rodinu, avšak uprostřed druhého ročníku se mu to začalo vymykat z rukou. Dozvěděl se, že jejich rodinná farma je v potížích a proto vyrážel domů, kdy jen mohl rodičům pomáhat. Věděl, že nemá, ale cosi v něm bylo silnější, a tak začal všechny chvilky, kdy dříve hrál, věnovat rodině. A začalo se to projevovat... Jeho průměry se nehorázně zhoršily a on si to uvědomoval. Začal si to uvědomovat stejně jako to, že právě promarnil jednu z největších šancí svého života. Na to to napravit bylo již pozdě. Avšak zhruba touto dobou potkal Elodie. Viděla v něm potenciál, který on promarnil, a proto se dostal do kapely. Sice na škole pohořel, ale dostal novou šanci, pro niž začal žít. Pódium se pro něj stalo domovem. Snad jako náhodou se dostal do paláce, tudíž má ke své nové příležitosti ještě blíže... A tuhle šanci on nepromarní, protože se stala jeho novým, neznámým životem...